Tato reportáž vznikla pro magazín Bonsaje a japonské zahrady č. 43 v roce 2015 a Milan v ní říká:
„Svoji opravdovou profesionální dráhu pěstitele bonsají jsem začal zhruba před 8 lety kdy jsem se seznámil s Václavem Novákem, současným prezidentem České bonsajové asociace, a v Uherském Hradišti se zúčastnil soutěže NT ČBA. Tu jsem vyhrál, i když jsem se do té doby bonsajím věnoval pouze jako svému koníčku. V Hradišti jsem se potkal také s Oldou Kašparem, pěstitelem, který mě připravil na soutěž Evropských talentů. Ta mi jako vítězi našeho národního kola příslušela a konala se na jaře následujícího roku ve španělské Lorce. Tam jsem také zabodoval a obsadil velmi pěkné druhé místo.
Kromě již zmíněných „českých učitelů“ jsem získával potřebné znalosti a dovednosti také od
Juraje Marcinka ve Švýcarsku, kde mám možnost spolupracovat i se známým japonským tvůrcem bonsají
Nobu Kajiwara. Setkal jsem se také s
Otmarem Auerem, kde je však nutné poukázat na jazykovou bariéru, protože já se domluvím anglicky, zatímco Otmar umí „jen“ německy, italsky a japonsky. A tak jsem se snažil při svých návštěvách jeho centra v Brixenu podstatné věci hlavně odkoukat. Dále spolupracuji s Italem
Mauro Stembergerem, k němuž v poslední době několikrát ročně zajíždím na týdenní pracovní pobyty, během nichž mu pomáhám s péčí o bonsaje jeho sbírky.
Ve výčtu lidí, od kterých se snažím něco naučit, nesmí chybět ani
japonští pěstitelé. V loňském roce byl u mě na návštěvě japonský pěstitel
Yusuke Uchida, který mě doprovázel nejen při mých cestách po stávajících zákaznících, ale pracovali jsme intenzivně také na stromech mé sbírky. Mezi poslední učitele patří i
Masashi Hirao, mladý japonský tvůrce bonsají, se kterým se znám zhruba tři roky a který letos navštívil v pozici jednoho z hlavních demonstrátorů kongres ČBA v Plzni. Následně u mě týden zůstal, a já tak mohl od něj načerpat nové zkušenosti týkající se hlavně
tvarování a filosofických pohledů na bonsaje jako takové. Pro mě jsou tato setkání neobyčejně cenná, protože japonský přístup a systém utváření bonsají je mi bližší než náš evropský. To je ale námět na delší článek, možná i sérii reportáží.
Co se týče
mé sbírky bonsají, musím zdůraznit, že na rozdíl od ostatních českých nebo evropských pěstitelů
nepovažuji miniaturní stromy v miskách za něco, co se
poměřuje kvantitou. Řada mých kolegů se honosí tím, že mají ve své sbírce 100, 150 i 200 kusů rostlin, pokud je ale požádáte, aby na výstavu připravili 5 nejlepších, neuspějete. Prostě je nemají, protože všechno je buď rozpracováno, anebo zanedbáno. Já jsem počty bonsají
výrazně omezil, v současnosti jich mám asi 20. Ty považuji za kvalitní a
intenzivně s nimi neustále pracuji. Ostatních stromů jsem se postupně zbavil (prodal, rozdal, vyměnil) a skutečně mohu potvrdit, že dvě desítky rostlin je z hlediska vytíženosti, práce a snahy o maximální detailnost utváření číslo, které jsem schopen fyzicky zvládnout.
Nižší počty stromů, a to se snažím vštěpovat i svým studentům nebo zákazníkům, je lepší mít také z toho důvodu, že většina z nás chodí do práce a poté co přijdeme domů, nemáme tolik možností, času nebo energie n
a stromech cíleně pracovat. A to pak vede k nešťastným koncům…
Svou sbírku bonsají mohu stejně jako řada ostatních rozdělit
na listnáče a jehličnany, malé a velké bonsaje. Co se týče jehličnanů, mám
velice rád jalovce a je jedno zda japonské, nebo evropské, popř. i přírodní kopané formy. Na prvním místě v žebříčku oblíbenosti jsou u mě Juniperus sabina a Juniperus ´Itoigawa´. Co se týče zahradnicky využívaných variet, ty jsem z procesu utváření bonsají vyloučil, připadají mi tak trochu „umělé“. Dále doslova
miluji borovice, rostliny, které osobně považuji za alfu i omegu pěstování bonsají. V mém případě se jedná většinou o exponáty z hor nebo
japonské importy, se kterými se snažím naučit zacházet. Některé rostliny jsem jako jamadori sebral sám, jiné jsem nakoupil, vyměnil nebo získal jako dárek od svých přátel a kamarádů.
Z borovic obecně mám rád hlavně
Pinus sylvestris (borovice lesní). Je to totiž rostlina, která k nám do Evropy potažmo do Čech patří, je tu zvyklá a nejsou s ní absolutně žádné problémy z hlediska zimování. Ve své sbírce mám ještě
P. mugo, P. parviflora a P. densiflora. Borovici lesní má asi každý, i když hodně krásných rostlin je mezi pěstiteli v horší kondici (výstavní i pěstitelské), než by mělo být. Japonské
P. parviflora jsou většinou zatracovány, je to ale tím, že s nimi lidé neumějí pracovat. Mně se to díky obětavé péči a snaze o získávání potřebných informací daří, což ocenil při své návštěvě i Masashi Hirao.
Pokud se mě někdo zeptá, proč mám borovice rád, odpovím mu, že je to strom, který nás provází v nějaké podobě po celý život. A i když je naším národním stromem lípa, borovice si lidé do svých srdcí uložili také.
Láska k jalovcům je zas dána silným vnímáním
kontrastu čínského jing-jang. Z hlediska růstu se sice jalovce mění méně než borovice, ale kontrast živého a mrtvého dřeva je nezaměnitelný a naprosto unikátní. Navíc mě s nimi baví pracovat, řekl bych, že jsou to nejpracnější rostliny, které v bonsajové sbírce můžeme mít.
Co se týče listnáčů, mám nejraději
japonské javory a buky. Japonské javory pěstuji hlavně kvůli tomu, abych je v budoucnu mohl prezentovat ve fázi naprosto
optimálního habitu, který se ale neposuzuje v létě, nýbrž v zimě v bezlistém stavu. Špičkové stromy totiž musí mít
logicky větvenou korunu, bez chyb v podobě silných větví, z nichž vyráží jen několik slabých výhonů nesoucích v létě listy. Ty problémy po určitý čas schovají, aby po jejich opadu se v plně nahotě znovu ukáží! A takové stromy já nechci!
Možná to přijde někomu divné, ale na javorech mě
nezajímá ani jarní rašení, nebo barevná proměna listů na podzim, skutečně se soustředím jenom na to,
abych je uměl pěstovat v podobě starých, v přírodě rostoucích stromů. A to není jednoduché! I když to možná řada mých kolegů nebo kamarádů nechápe, říkám, že v současné době pro mě bonsaje nemají význam proto, jak vypadají nebo jsou-li někde a někým kladně hodnoceny.
Pro mě je
nejdůležitější práce, vztah k těmto rostlinám a samozřejmě také snaha sebe i je neustále zlepšovat. I když nepopírám, že ocenění jako třeba
Strom roku 2015 v Plzni mě nepotěší. Udělá mi radost, ale já si za ním
přestavuji spíše práci, kterou jsem na rostlině odvedl, a zároveň přemýšlím o dalších krocích,
které k jejímu zdokonalení musím ještě udělat.“
Od této doby
ušel Milan notný kus cesty a oceněním jeho práce je jistě i to, že je
jedním z hlavních demonstrátorů kongresu EBA 2023 v Olomouci!
