Dušan Hora 13.02.2026 zahrady
Základní styly tvarovaných stromů pro japonské zahrady a zákoutí
O tom, jak má tvarovaný strom v zahradě nebo u jezírka správně vypadat, se často vedou velké debaty. Víte ale, že i niwaki mají svou typologii? A docela bohatou!
Podobně jako bonsaje mají i tvarované stromy své parametry a historicky určenou podobu. Ta je nám ale vcelku cizí, přestože s ní v Japonsku zahradní architekti a stavitelé běžně pracují. Pojďme se tedy ponořit do tajemného světa těchto dřevin a odhalme některá jejich tajemství.
Literární prameny, které jsme pro sumarizaci stylů niwaki prostudovali, uvádějí asi 30 základních podob. Některé kopírují vlastnosti těch bonsajových, jiné zas přinášejí pohledy nové, neotřelé. Všechny jsou ale v zahradách krásné (obr. 1) a mají svůj osobitý styl…
CHOKKAN
(přísně vzpřímený, obr. 2): představuje osamělý strom, rostoucí bez kontaktu s jinými dřevinami ve volné krajině. Tedy v prostoru, v němž se může bez problémů rozvíjet do všech světových stran. Kmen má rovný, bez esovitého prohnutí, kuželovitý, od báze k vrcholu se pravidelně zužující. Větve rostou rovnoměrně na všechny strany, dolní třetina (respektována je i čtvrtina) kmene by měla být ale bez nich. Na přední straně se větve objevují většinou až v horní třetině. Aby vypadal strom majestátně, používáme jako výchozí materiál pro utváření tohoto stylu stromky bujně rostoucí se silným kmenem. Podobně jako u bonsají i tady je žádoucí vypěstovat během let pěkné kořenové náběhy, rozprostírající se paprsčitě do všech stran.
KURUMA
(paprsky kol, obr. 3): strom, který je mnohými zatracován a zesměšňován jako výtvor naprostých laiků či amatérů, se v Japonsku těší poměrně velké oblibě. Na pěstování je totiž jednoduchý, jako základ niwaki se hodí „každá druhá“ borovička. Styl vychází z filozofie, která říká, že do přeslenů uspořádané větve jednotlivých pater jsou naprosto přirozené, příroda to tak nastavila. A navíc, vybereme-li rostlinu, která má v každém patře pět rovnoměrně silných výhonů, získáme dozajista unikát. Jednotlivé větve symbolizují loukotě kol, tedy prostředku, který nás podobně jako tvarovaný strom může „přenést“ do jiného světa. Kmen niwaki by neměl být úplně rovný, lepší je mírné zakřivení, patra je třeba udržovat plochá.
DAN
(vystoupavý, obr. 4): i když to na první nevypadá, jedná se o jeden z nejobtížněji pěstovaných stylů niwaki. Jak ukazuje i náš obrázek, základem je kmen, jehož první větev je nasazena zhruba v jedné třetině kmene. Následuje doleva nebo doprava směřující úsek, na jehož pomyslném konci se nachází větev. A takto, cik-cak, je uspořádán celý strom. Ideální samozřejmě je, pokud se do stran klonící úseky kmene od spodu směrem vzhůru zkracují, ale to už bychom toho možná chtěli moc. Tento styl se pěstuje jako „plochý“, to znamená, že větve vyrůstají jen doleva anebo doprava. Ale vidět můžeme i „trojrozměrný“ Dan, kdy by však (literární prameny se v tomto neshodují) měly být větve rostoucí dopředu a dozadu hodně krátké. 
KAI
(skořápkové větve, obr. 5): tento styl je často zaměňován se stromem Chokkan. Na první pohled mohou sice působit podobně, ale rozdíly jsou velké. V případě přísně vzpřímeného je kmen naprosto rovný, u stylu „skořápkového“ jemný pohyb kmene vidíme. Také první větev může být nasazena o hodně níž a celkově je zelené hmoty na niwaki tohoto stylu podstatně více. Nejdůležitější je ale podoba bochánků, které se cíleně stříhají do linie vaječné skořápky s nejvyšším bodem uprostřed obláčku. Větve stromu nemají žádná přesně definovaná místa, kde by měly na kmen nasedat, klidně je najdeme i uvnitř oblouku. Také trojúhelníkovitá podoba koruny se zde „nenosí“, nejdůležitější jsou opravdu zaoblené větve.
TAMA-CHIRASHI
(rozptýlené koule, obr. 6): poněkud bizarní stromy mají svůj původ možná úplně jinde, než bychom si mysleli. Je otázkou, zdali je to pravda, ale jejich základní podoba vychází podle některých zahradníků ze stromu Dais cotinifolia, jehož domovem je Jižní Afrika. Zahrnuje asi 50 rodů s téměř devíti sty druhy vyskytujícími se po celém světě včetně Asie. Pěstitelé, kteří se na umělecké tvarování stromů do extravagantních podob specializují, nazývají tyto výtvory „ornamentálními stromy“ nebo zahradními bonsajemi. A i když se říká, že nejsou vhodné pro klasické japonské zahrady (nevyjadřují totiž přírodní podobu stromů), vidíte, že tomu tak není. Japonci je do realizací používají, musí být ale naprosto perfektně udržované.
ZUNDOH
(zakrácený, seříznutý, obr. 7): kdo z nás by to neznal! Občas se něco pokazí a po léta pěstovaná dřevina přijde najednou o svůj vrchol. Anebo se prostě díky naší neopatrnosti ulomí. I na tuto situaci typologie niwaki pamatuje a nabízí styl, který umožňuje přetvarovat nejen poškozenou dřevinu, ale i materiál, který již v době získání vrchol prostě nemá! V tomto případě se nic nekamufluje a daný stav se „přizná“. Vzniká tak strom, který je dole silný, nemá ale kónicky se zužující kmen. O to se ani nesnažíme, tento stav je brán jako přirozený. Z poslední větve je většinou novým vrchol, místo zlomu se ale nefrézuje. Nevytváříme ani džin, popř. šari, vrcholovou partii rovněž uměle nezužujeme. Obrost vrcholu i větví by měl být zhruba stejný.
KASA
(deštníkovitý, obr. 8): Koruna tohoto tvarovaného stromu se hodí spíše pro listnáče (není pravdou, že niwaki jsou jen jehličnaté dřeviny), její uspořádání a podoba může poskytovat podrostu stín. Takové koruny tvoří přirozeně spíše druhy tropických stromů, v mírnějších pásmech je v přirozeném prostředí moc nevidíme. Tyto niwaki se tvarují poměrně snadno. Postupujeme tak, že výrazně omezíme růst vrcholu (nejjednodušší je ho odstranit) a podporujeme boční výhony, které následně pečlivě tvarujeme. Deštníkovitá koruna může být „polokoulí“, popř. mít tvar trojúhelníka. Její maximální výška se udává v poměru 1:1 s výškou kmene.
KAMURO
(malý bobík, obr. 9): toto označení nám možná připomene zvířecí říši, kdy pes Bobík je tělesně stavěn podobným způsobem. Krátké nožičky a „naducané“ tělo i hlavička. Také tento styl niwaki neroste do závratných výšek, většinou se udává hodnota 80–100 cm. Základem je silný, krátký kmen a jen několik málo větví. Ty nemusí být na stromě nijak pravidelně rozmístěny, důležitý je ale jejich obrost, pověstné bochánky. Ty musí být opravdu pečlivě zaštipovány, pravidelně prořezávány a udržovány v oblých liniích. Tyto stromy se pěstují jak s rovným kmenem, tak také s různě jednou lomeným nebo nakloněným. Esovité prohnutí se zde většinou nevyskytuje, na krátkém kmeni by se vytvářelo jen obtížně!
MON-KABURI
(vítací větev, strom jako brána, obr. 10): extrémně dlouhé větve se u tvarovaných stromů vyskytují v několika případech. Buď se může jednat o niwaki stylu kaskáda a polokaskáda, nebo je nacházíme na dřevinách, u nichž se objevují v podobě tzv. „vítací větve“ či „brány“. Tady si jenom v kostce zopakujme, že se jedná o opravdu dlouhý, bohatě větvený, silný výhon symbolizující ruku, popř. vrchní trám brány. Strom se tak s námi při příchodu na zahradu vítá a při odchodu symbolicky loučí. A chápeme-li ho jako bránu, je symbolem předělu dvou světů. Pokud je větev opravdu dlouhá, většinou se nevyhneme tomu, že se její konec s obrostem zvedá do výšky a snaží se růst jinak, než potřebujeme. To pak musíme zasáhnout…
HYORO-MATSU
(lesní borovice, obr. 11): dlouhý, většinou tenký a rovný kmen, který nese zelený obrost jenom ve své horní části. Takové stromy se v japonských zahradách rovněž nacházejí a není pravdou, že se pro tvorbu niwaki nehodí. Jejich podoba totiž vychází z přírody a možná nám při jejich záporném hodnocení nedochází, že je vídáme každý den. Vzhledově se totiž jedná o borovice, které rostou v lese. A protože je kdysi někdo vysázel do hustého sponu a následně porost prořezal jen tak, aby stromy rostly a moc se nevětvily (důležité z hlediska dřevařského průmyslu), vypadají tak, jak vypadají. Jako niwaki jsou ale zajímavé, musíme však počítat s tím, že je nesázíme jako jednu solitéru, nýbrž do skupinek. Prostě borový les…
KABURI
(kompaktní zakrývající, obr. 12): při letmém pohledu na tento styl niwaki si možná řeknete, že se jedná o jakýsi nepovedený strom s deštníkovitou korunou. Podoba skutečně jisté společné znaky má, avšak základní rozdíly vidíme na první pohled. Koruna tohoto tvarovaného stromu je spíše jednostranná a nižší než u niwaki deštníkovitého stylu. Trojúhelníkovitý charakter je také společný, zde se ale jedná o trojúhelník nerovnoramenný. Zelená hmota není v koruně rovnoměrně rozložena, její váha „táhne“ strom k jedné straně. To se projevuje i na vzhledu kmene, který je rovný většinou jen u mladých rostlin. Následně koruna těžkne a niwaki se naklání. Kmen proto bývá do oblouku. Tyto stromy se používají k odclonění problematických míst na zemi.
HOFUKU
(široce rozprostřený, obr. 13): většinou krásně stavěný strom, který vizuálně těží z možnosti růst v širém prostoru a výhony své široké koruny „posílat“ do všech světových stran. Kde bychom ho asi nalezli ve volné přírodě? Možná na některé náhorní plošině, kde je sice dostatek místa kolem dokola, ale nepřízeň počasí a padající kameny shora borovici či jalovci nedovolí růst směrem vzhůru. Krásně kroucený kmen je svědkem častých „zápasů“ o přežití, zatímco bohatě větvená koruna prezentuje vitalitu. Tento styl je na pěstování v zahradě, byť třeba v aranžmá skal, náročný, protože musíme neustále brzdit růst větví a větévek směrem vzhůru. Ostré nůžky a naše častá přítomnost jsou zde tak nezbytné, protože jinak niwaki svůj vysokohorský charakter ztratí…
GARYU-BAI
(nespoutaný, živelný, obr. 14): tento styl niwaki se většinou v knihách i časopisech prezentuje dohromady s předchozím, protože je na něm vidět, jak může nesprávná péče ovlivnit charakter růstu, anebo dokonce celý strom od základů změnit. Původně na dřevinu působily síly, které jí neumožňovaly vzpřímený růst, toto pak ale pominulo. A jak je vidět na obrázku, vitální druhy se „berou“ o svůj život a „ženou se“ z hlediska růstu směrem vzhůru. Zelená hmota se překotně ničím neomezována rozvíjí dle libosti a pokud nezasáhneme, začnou se na rostlině profilovat zcela nové kmeny, nové stromy. Vzdáleně by se dalo říci, že tento stav připomíná bonsajový vor. I tam z padlého, vodorovně ležícího kmene vyrůstají větve, měnící se časem na stromy.
SHAKAN
(nakloněný kmen, obr. 15): kmen je od větru nakloněný doleva nebo doprava, větve ale rostou i nadále do všech stran. Vrchol směřuje vzhůru. Na opačné straně, než je ta, na kterou se strom naklání, jsou kořeny silnější, musí totiž „vyvracející“ se niwaki v půdě nějak zafixovat. Takové stromy najdeme ve volné přírodě především u potoků, rybníků a na svazích, popř. na úpatích hor. Prostě všude tam, kde není stoprocentně stabilní podloží. Následkem přírodního zásahu (např. vichřice, tlak mokrého sněhu aj.) se strom částečně vyvrátí, nakonec se ale přece jen v zemi udrží. Dále roste, kořeny přesměrují svou aktivitu do míst, kde jsou více třeba. Styl symbolizuje vůli k přežití.
KATA-NAGASHI
(roztržený kmen, obr. 16): původně se jednalo o mohutný strom se silným kmenem, který rostl sice trochu nakloněný, ale ve stabilní poloze. Následně se vlivem pádu jiné dřeviny či kamene nebo díky blesku odtrhla částečně spodní větev a s sebou „vzala“ i část kmene. Najednou je tak z jednoho kmen dvojkmen, i když s podstatně jinými parametry. Pokud odtržená část přežije, časem se rány zhojí a na místech rozdvojení se objeví kůra. Hlavní kmen pokračuje v intenzivním růstu, menší, vytvořený „nešťastnou náhodou“, pak bývá méně vitální a vzrůstný. A pokud je rána opravdu hluboká a zachází až k nebari, může časem i odumřít.
KYOKKAN
(esovitý kmen, obr. 17): esovitě prohnutý kmen připomíná staré stromy v horách, u nichž se třeba díky váze sněhu dlouhodobě formoval jejich tvar. Kmen roste v „obloucích“, jejichž poloměr se směrem k vrcholu zmenšuje. Větve nacházíme pouze na venkovních ohybech kmene, ta nejníže „nasazená“ je zhruba v jedné třetině výšky niwaki. Vrchol by měl být v přímce s patou kmene. Do tohoto tvaru se vyvíjejí v přírodě ale i stromy rostoucí v podrostu. Musí totiž existovat také v momentech, kdy je ostatní dřeviny utlačují. Jejich vrcholy se natahují do stran za světlem, čímž vzniká strom s esovitě prohnutým kmenem. Ten pak jasně dokazuje, že se rostlina umí přizpůsobit i částečně nepříznivým podmínkám.
HOH-KI
(obrácené koště, obr. 18): hodně často používaný styl hlavně u listnatých niwaki, který připomíná samostatně rostoucí strom někde v rozlehlé nížině. Koruna je pravidelná, polokulovitá (ve spodní části tvarovaná do otevřeného písmene „V“), kmen naprosto rovný bez esovitého vlnění. Těsně vedle sebe rostoucí větve se rozprostírají do všech stran. Při zakládání stromu v tomto stylu zarovnáme všechny větve v koruně na stejnou délku bez ohledu na směřování pupenů. Tím získáme výchozí formu kulovité koruny, její tvar pak udržujeme pravidelným řezem. Křížící se výhony uvnitř neřešíme. Občas se setkáváme i s tím, že se do této podoby tvarují jehličnany, doporučené to ale není.
SHIDARE (plačící strom, obr. 19): nejvhodnější jsou pro tuto zajímavou formu niwaki dřeviny, které mají tzv. pendulovitý způsob růstu vrozený. Patří k nim hlavně převislá smuteční vrba (hodně se pěstuje v Číně), splývavé buky anebo vistárie. Tento styl se dá aplikovat i na jiné dřeviny, není jim ale vlastní, a tak se po čase může stát, že stromy zastaví svůj růst, popř. se snaží vrátit k tomu, co je jim vlastní. Základem tohoto stylu jsou splývavé, dolů samovolně „padající“ větve, které podle některých filozofických výkladů symbolizují potoky slz zoufalé ženy. I z toho důvodu jsou pro tento styl vybírány hlavně vrby a převislé slivoně, protože patří ženskému pohlaví. Obrysová linie koruny tvoří klasický trojúhelník.
SANGAI-MATSU
(vývrtkový kmen, obr. 20): hodí se hlavně pro malé a mohutné borovice se silným kmenem, který je již od stádia mladého stromku vřetenovitě zatáčen do jakési spirály. Efekt tohoto způsobu tvarování niwaki by měla umocňovat i hrubá borka a mohutné kořenové náběhy. Tyto partie se ale vytváří řadu let, a tak i stromy tohoto stylu bývají hodně staré. Při tvarování jsou povoleny oba dva směry točení „vývrtky“, pravý i levý.
SOH-KAN
(dva kmeny, obr. 21): typický dvojkmen je v japonské typologii niwaki klasifikován jako volná forma, která se může prolínat i do jiných známých stylů. Najít ho tak můžeme třeba v podobě stromů utvářených v šikmém stylu nebo stromů bičovaných větrem. Linie kmene by se měly vzájemně doplňovat, nesmí ale ztrácet svou vlastní identitu! Vnitřní strany kmene by měly být zhruba do dvou třetin výšky jasně viditelné, vnější pak nesou od jedné třetiny výšky kosterní větve. Negativní prostor mezi kmeny nesmí být příliš široký, jinak by ztratily rytmus. Větve mají být podobně jako u jiných stylů uspořádány do trojúhelníka, přičemž důraz je kladem na to, aby byly dobře vidět paty, kterými přisedají na kmen. Koruna musí být vzdušná.
SAN-KAN
(tři kmeny, obr. 22): strom se třemi kmeny, které vyrůstají z jedněch kořenů, představuje rodinu, a sice otce, matku a jedno dítě. Dominantní otec bývá nejčastěji prezentován na prestižním místě uprostřed, s matkou svého dítěte po jedné a s potomkem po druhé straně. Může se ale klidně nacházet také na levé či pravé straně kompozice. Podoby trojkmenů mohou být různé, stejně jako druhy dřevin, které se pro tvorbu tohoto zajímavého stylu používají. U zahradních tvarovaných stromů jsou to hlavně borovice, modříny anebo jalovce. Koruna se podobně jako u předchozího stylu formuje do podoby trojúhelníka. Trojkmen je možné vytvořit i sesazením tří vhodně vybraných stromů, jejich baly časem srostou.
MUSHA-DACHI
(více kmenů, obr. 23): pro utváření tohoto stylu niwaki platí obdobná pravidla jako pro dvoj či trojkmen. Protože ale máme k dispozici více kmenů, existuji i další poučky, které je nutné respektovat. Jedná se například o to, že kmenů by mělo být do určitého množství vždy lichý počet. V základu jich tak můžeme napočítat pět, sedm a devět. Jedná-li se o větší „skupinu“, je jedno, zda bude jejich počet sudý, či lichý. Vícekmen by měl mít korunu s trojúhelníkovitým obrysem a mohutné náběhy. Pokud je pěstován z výhonů u paty seříznutého kmene, pak se může jednat o formu, jejíž nebari vypadá jako krunýř posvátné želvy. Z něj pak stromy vyrůstají, plynulý přechod náběhů do kmenů zde není nutný!
FUKI-NAGASHI
(bičovaný větrem, obr. 24): jedná o styl, kdy všechny větve v koruně stromu rostou na stejnou stranu, což způsobuje z převládajícího směru foukající vítr. Tato podoba je vázána na drsné horské podmínky, v nížinách se díky naprosto odlišnému klimatu a absenci dlouhodobě působících větrů takové niwaki vyskytovat nemůže! To znamená, že i při aranžování je třeba tyto podmínky ctít a vybrat vhodné stanoviště. Tento styl rozlišuje dvě základní formy. Tou první je strom s nakloněným kmenem a jednostranně uspořádanými větvemi, druhou pak exponát, který má kmen překvapivě rovný, vzpřímený. Větrem formované jsou tedy jen jeho větve. Velice důležitou partií je u tohoto stylu také vrchol, který nesmí být příliš bujný.
BUNJINGI
(literární, inspirace učenců, obr. 25): niwaki vysoce elegantního vzrůstu, lehce nakloněné s mírně zvlněným kmenem. Větve má tento strom jenom v horní třetině výšky, v evropských podmínkách si řada z nás vybaví nejspíše klasickou sosnu. Cílem správně zapěstovaného stromu učenců je jemná korunka, tvořená třeba jen malým počtem větví, ale dokonalé podoby. Profil koruny může být nahoře kopulovitý nebo trojúhelníkovitý, dole musí mít ale rovnou, konkávní, popř. konvexní základnu. A je rovněž příjemné, pokud se některé motivy tvaru větví objevují i na zakřiveném kmeni. Ten může být buď vzpřímený jen s malými ohyby či vlnovkami, nebo kreativní s mnoha oblouky a „smyčkami“, popř. výrazně lomený s náznakem prvků kaskády. A zakázány nejsou ani pravoúhlé zlomy.
NAGESHI
(roztahující se do plochy, obr. 26): možná si podle toho, jak tento styl vypadá, řeknete, že je to nejspíše nějaká forma nakloněného stromu. Není to ale pravda, protože od něj se liší hlavně náklonem kmene (Shakan cca 30o, zde se neuvádí), charakterem růstu a celkovým uspořádáním koruny. Již na první pohled je tento strom „širší“, má často hodně problematicky uspořádané větve (řada z nich na pocitově důležitých pozicích chybí) a kmen může být výrazně zvlněný s mnoha jizvami. Celkově se dá říci, že toto niwaki se díky prostoru kolem sebe rozprostírá do šířky. V horách se nachází v místech, kde má sice dostatek místa pro růst a vývin, podmínky pro „přílišné bujení“ ale chybí. A důležitým znakem by mělo být i mohutné nebari!
HAN-KENGAI
(polokaskáda, obr. 27): tento styl znázorňuje strom rostoucí na stráni nebo ve skalní puklině, popř. evokuje prostředí hor s malým vodopádem. Vrchol kmene se „vydává“ směrem dolů, ale není níže než jeho kořenové náběhy. Tvarované stromy této podoby sázíme v zahradách na vyvýšeniny vzniklé terénními modulacemi, popř. je přisazujeme nahoru k velkým kamenům. Jsou ale i varianty (viz obrázek), které rostou na volném prostranství, tady však hrozí, že nejnižší větve dojdou nějaké úhony.
KENGAI
(kaskáda, obr. 28): uspořádání těchto tvarovaných stromů vychází ideově z vodních kaskád. Těmi se podle definice rozumí stupňovitý vodopád či řada za sebou jdoucích vodopádů, přirozeně nebo uměle vytvořených. V případě niwaki se pak jedná o stromy z hor, které mají třeba jen tenký kmínek a „spouští“ se dolů do propasti. Jejich vrchol se nachází hluboko pod úrovní kořenových náběhů a větve směřují od skalní stěny do prostoru za světlem. V koruně těchto jehličnanů se může nacházet hodně odumřelých větví, mrtvého dřeva. U bonsají bychom s ním asi detailně pracovali, co se týče tvarovaných stromů, mělo by se zde objevovat jen minimálně a v hrubých náznacích.
TAMA-MONO
(zaoblený keř, obr. 29): v japonské zahradní architektuře je tento styl spojován s keři zastřihávanými do polokulovitého tvaru. Dřeviny upravované touto metodou jsou v realizacích velmi důležitými prvky, díky svému tvaru totiž z hlediska náboženského a filozofického odkazují na Zemi, která je základem našeho bytí a nejsilnějším symbolem v japonské zahradě. Při tvarování je třeba věnovat hodně pozornosti spodní hraně rostliny, která zajišťuje spojení s terénem. Ta musí být rovná, ne zakulacená. Takto upravované keře neslouží ani jako samostatné kompoziční prvky, ani doplněk solitérních tvarovaných dřevin, jejich oblast využití je v poskytnutí „pozadí“, na kterém se „odráží“ menší dřeviny nebo kameny. Jejich výška je zhruba 100–120 cm.
O-KARIKOMI
(zelená vlna, obr. 30): název těchto netradičně pojatých niwaki vychází z techniky stříhání keřů do zaoblených tvarů, které napodobují vlny. Její vznik se datuje do poloviny šestnáctého století a nejčastěji se aplikovala na porosty do té doby jen kulovitých azalek. Hlavním znakem takto upravených seskupení keřů bylo to, že jejich vrcholová část představovala na první pohled pomalu plynoucí vodu nebo jakési mořské, říční či jezerní vlny. Z hlediska stylizace musí mít oblouky čisté linie, vypadat křehce a i přes pravidelné stříhání být rovnoměrně pokryté zelení nově rašících a stávajících listů. Suchá místa se nepřipouští!
IKEGAKI
(geometricky tvarovaný plot, obr. 31): možná vám to připadá jako klasický živý plot z tújí, zdání však často klame. Na tento styl se z jehličnanů využívají třeba jalovce nebo tisy, většinou jsou ale tyto útvary pěstované a vytvářené z listnatých keřů (např. Enkianthus, Ligustrum, Azalea aj.). Tvarově se meze představivosti nekladou, z velké části se ale jedná o pravoúhlé objekty různých tvarů, výšek a velikostí…
Jak jste se sami mohli v této reportáži přesvědčit, je svět tvarovaných stromů o hodně bohatší, než to původně vypadalo. Možná není tak důležité, jak stromy na první pohled vypadají, mnohem podstatnější je kvalita zapěstování, kterou jsou japonští zahradníci po celém světě proslulí. A pokud se vám nějaký styl nelíbí a nejraději byste ho zatratili, vzpomeňte si na jedno přísloví. Je sice čínské, ale velice pravdivé a vyzařuje z něj obrovská úcta i pokora: „Každý strom má někde svou zahradu, jen je ji třeba najít“. To ostatně vystihuje i závěrečný obr. 32.
