Suiseki Vlastimila Tomečka

Kameny jsem měl rád odmalička a vždy jsem se je snažil začlenit do zahrady, kterou jsem v asijském duchu postupně budoval. O suiseki jsem se začal zajímat zhruba kolem roku 1995, kdy mě Karel Šerák seznámil se svým pohledem na u nás tehdy málo známé asijské umění, které z krásy a podstaty kamenů vychází. Kameny vnímám jako součást živé přírody a cítím, že je v nich ukryta spousta tajemství a příběhů, které souvisí nejen s vývojem jich samotných, ale i s vývojem člověka a celé naší společnosti.

Mezi kameny, které používám pro suiseki, převažují zejména ty, které představují určité typy pohoří, vodopádů, zvířat nebo osob, což je pohled, který souvisí s jejich základní klasifikací. Já ale rád ze „zaběhnutých kolejí“ vybočuji a těší mě pracovat s kameny, které jsou více dramatické, kreativní. Exponáty v mé sbírce pochází z mnoha našich i evropských nalezišť a protože hodně cestuji s J. Valuchem z BC Isabelia nejen po „Starém kontinentu“, mám možnost srovnávat. I když se říká, že naleziště v Evropě jsou zajímavější, bohatší a kameny z nich bývají lepší než u nás, myslím, že tomu tak docela není.

Naleziště v Čechách a na Slovensku jsou velmi bohatá a skýtají krásné kameny. Největší chybu tak vidím v samotných sběratelích, kteří se za poměrně krátkou dobu snaží projít co největší kus lokality, kde se dají kameny sbírat a často ve chvatu pěkné exponáty přehlédnou.

Některé kameny, hlavně ty čínské, mám koupeny i s daizami, které již dále nepředělávám a nevyměňuji, pouze je v případě potřeby opravím. Na nalezené kameny si dělám podložky dai sám, některé mám také od svého kamaráda.

Z hlediska výchozího materiálu používám především dřevo lípy, mahagonu, mám i jednu třešňovou podložku a dále jsem vyzkoušel také olši. Nejlépe se mi pracuje samozřejmě s měkkými dřevy (hlavně lípa), která jsou pro práci s dlátem v podstatě ideální.

První podložky dai jsem dělal jenom za pomoci řezbářských dlát, v současné době už tuto práci kombinuji i s frézou nebo rozbrušovačkou s plochým kotoučem, pomocí něhož si odřezky, ze kterých daizy vyrábím, výškově snižuji třeba na polovinu. Ale zapouštění kamenů provádím zásadně pomocí sady dlát. Na rozdíl od jiných sběratelů suiseki se snažím dělat dai trochu kreativnější. Dle mého názoru by se totiž mělo jednat jen o jakousi „mističku“ s tenkými stěnami, do které je kámen usazen, ale pomocí dřeva a různých reliéfů, které vytvářím, se snažím kámen obsahově dotvořit. Kromě obvyklých technologických postupů pracuji i s ohněm.

Poté co je podložka z hlediska řezbářského hotova, vezmu klasickou bombu a malý plynový hořák (nepoužívám tedy kahany určené pro tvorbu mrtvého dřeva) a podložku opálím. Má to svůj význam, protože jednak se zdůrazní určité linie či barevný tón dřeva a samozřejmě podložka dostane jiný ráz než kdyby byla jenom klasicky opracována a povrch vyhlazen smirkovým papírem. Protože většinou pracuji s měkkým dřevem, je třeba veliké opatrnosti. Při neopatrné práci s plamenem se totiž může snadno stát, že mi tzv. ujede výška, což znamená, že plamenem spálím určité partie (hrany), které po následném ošetření sníží výšku podložky a potřebná část prostě chybí.

Následně opálenou dai očistím železným kartáčem, jehož drátky dodají dřevu podložky určitou zvláštní povrchovou strukturu. Je to podobný proces jako při tvorbě mrtvého dřeva, kde plamenem a následným čištěním zdůrazňujeme záměrně „léta“. Další úprava nepokračuje, jak je většina výrobců dai zvyklá, mořením, ale koncovým přelakováním matným lakem. Je to z toho důvodu, že ohněm opracované dřevo již jistý barevný základ má.

Všechny příznivce suiseki zdraví Vlastimil Tomeček, Veselí nad Moravou