Suiseki, aneb řezat nebo neřezat?

Jistě se vám to již stalo. Nalezli jste krásný kámen, který splňoval ta nejpřísnější kritéria pro dobré suiseki, ale jak už to tak bývá, ve spodní části mu kousek, nebo i větší kus, přebýval. A vy jste se ocitli před zásadním rozhodnutím!

Ještě dříve, než se pustíme do řešení problémů spojených s odřezáváním přebytečné hmoty u nalezených kamenů, mohli bychom se podívat na to, jak je vlastně suiseki v Japonsku definován, a jestli i tam nalezneme nějaké zmínky o řezání kamenů.

Pravý suiseki je podle presidenta japonské suiseki asociace Arishige Matsuury originální přírodní kámen, který vznikl a vyvíjel se do současných tvarů a podob bez zásahů lidské ruky. Takových skvostů je ale velice málo, a tak, pokud je to nezbytné, je možné u dobrých suiseki provést i drobné úpravy jejich spodní části. Pokud bychom však chtěli opracovávat například vrcholky hor nebo dokonce prohlubovat jezírko (tamari), je to nepřípustné, a kámen by měl být ze sbírky vyřazen. Jaké situace tedy mohou nastat a jak s kameny správně pracovat? První případ je asi nejčastější.

Pokud jsou suiseki velmi kvalitní a nelze je z důvodu masivní spodní části dobře zasadit do daiza (mají laicky řečeno veliké břicho), lze tyto kameny řezat. Tady však musíme počítat s následnou a dlouhodobou péčí yoseki, která by měla směřovat k tomu, aby se přechody mezi řezanou a neřezanou plochou postupně ztráceli a „čerstvá“ řezná rána časem získala stejně kvalitní povrch jako ostatní části kamene. Ale nedělejme si iluze: jen málokdo po seříznutí suiseki ze spodní strany kámen obrátí vzhůru nohama a působením vody (pravidelné přelévání), slunce a ostatních povětrnostních podmínek se snaží řeznou plochu zkvalitnit, a naplnit tím nejzákladnější pravidlo péče o suiseki - kámen by totiž měl ze všech stran stárnout rovnoměrně.

Kameny by se neměly seřezávat moc, jde skutečně jenom o to, abychom vytvořili rovnou plochu, která se dá dobře zapustit do podložky. I když po takovýchto úpravách ztrácí suiseki částečně na hodnotě, je lepší je udělat. Bez nich by se totiž nedal nalezený kámen použít vůbec!

Druhá varianta úprav spodní části kamenů je k suiseki šetrnější a spočívá pouze v dílčím odstranění „výčnělků“, které by bránily zasazení jinak bezproblémového suiseki do podložky. Nemusíme tedy řezat základnu po celé ploše a měnit tím výšku kamene.

Ne všechny kameny, které mají rovnou spodní plochu, musely být uměle seřezávány. Hlavně ty z Ligurských Alp patří mezi exponáty, jejichž základna je často naprosto rovná. Nemusí se tedy upravovat a kámen, protože je jenom ze samotné břidlice (některé ligurské suiseki obsahují i další horninu), může být vystaven jak na dai, tak i na keramickém suibanu.

Trochu odlišné zásady opracování spodní části kamene platí pro kategorie Sugata – ishi (objektové kameny znázorňující lidské postavy). Tady, ať je základna utvářena sebehůře, se žádné řezání nepovoluje. Suiseki musí být do daizy pouze zapuštěn, což je v mnohých případech velice pracné a zdlouhavé! V podložce se takový kámen nesmí viklat, je nutné, aby již na první pohled působilo vše stabilně.

Poslední variantou, která nás může při úpravách spodní části nalezených kamenů očekávat, je práce se suiseki kategorie Toyama – ishi (vzdálená hora). Protože nebývají vysoké a každý zásah do jejich spodní části by byl nejen vidět, ale snižoval by i hodnotu kamene, nezbývá nic jiného, než „úpravu základny“ provést naprosto přesnou a precizní prací při výrobě dřevěné podložky dai.

Pokud má kámen spodní část zakulacenou, je nutné tomuto stavu přizpůsobit i výrobu daizy. Protože je ale třeba suiseki hodně zapustit, bývá podložka hlubší. Aby se opticky odlehčila, musíme dai v přední části „probrat“. Podložka tak v konečné fázi vypadá jako miska. Pokud by byl okraj daizy ponechán v rovném stavu, střed podložky by byl velice mohutný a kámen by nepůsobil dobře, byl by „utopený“. Proto se čelo podložky v souladu s křivkami a reliéfem kamene musí upravit! Podložka by zároveň měla mít i jemné nožičky.

A čím řez provádět? Na rozdíl od doby Karla IV., kdy se kameny řezaly provazy namáčenými do směsi jílu a korundu (materiál, ze kterého se dodnes vyrábí brusné kotouče), použijeme raději vysokoobrátkovou kotoučovou brusku, která má 10.000 otáček za minutu. K samotnému odstranění části kamene pak využíváme diamantové kotouče různých „zrnitostí“. Hrubším, segmentovým, provedeme základní řez a jemnějším, neděleným, řeznou plochu začistíme.